DOPISY A OHLASY

 

 

Nad kávou či dobrým čajem u kamarádek jsem toho stihla probrat hodně. Pofoukat si životní rány, pochválit si vzájemně nový účes a sukni. Časem jsem však zjistila, že je to jen krátkodobá droga. Nic neřešící, neposouvající. Až jednou přišla setkání s panem doktorem Kobylkou a Květou Kadlecovou s  nekonečným odhalováním svého života nad mapami, ale i nahlédnutí do hlubokých příběhů druhých. Tato skupina mi dovolila otevřít témata svého života a hovořit o nich postupem času zcela otevřeně. Chtělo to jen chtít se odhalit a věřit intimitě skupiny. Důvěra mezi účastníky je tak silná, že zde zůstáváme stát společně ve své upřímnosti a pospolitosti jako jedna rodina. Můžete se svěřit se vším u vás doma? Přijímají vás v rodině bezmezně, bezpodmínečně? Zde ano.


Víkendová setkání mají svá pravidla, svůj řád a režim. Nováčci i pokročilí jsou v úvodu každého dne seznámeni s průběhem dne, což dodává klid a zbavuje nejistoty.

Kreslení mé první mapy, ve které jsem si kreslila svůj život na ose, provázely výbuchy pláče, bolesti a lítosti. Máma 3 dcer se proměnila v ubrečenou, bolavou holčičku, která by sama potřebovala mateřskou náruč. Na skupině se mi tato životní díra dokázala zalepit, dosytit. Nebyla jediná…pomocí kompenzačně transformačních technik mne dosytila náhradní matka, vyříkala jsem si život s tátou…. Dodnes si vybavuji ty okamžiky, kdy jsem měla dovoleno nahlédnout zpět a promítnout si svůj život jako ve filmu. A co víc…mohla jsem o tom hovořit ve trojici cizích osob bez pocitu studu, posléze i před ostatními členy skupiny. Intimita malé trojice je pro vzájemné sdílení vždy velmi důležitá. Člověk se snáze otevře a sdělí podstatné informace, v kterých druzí odhalí souvislosti snáze. Jak to tak bývá, u druhého problém nahlédneme, ale u sebe nám umění sebereflexe chybí. Důležité je podotknout, že před skupinou se člověk může do své osobní nahoty „vysvlékat“ zcela dle jeho vůle. Někdo třeba nemá tu odvahu, sílu, ani jistotu, a tak si nechá ze svého nitra třeba něco na příští setkání skupiny. Nemusí odpovídat na to, co nechce. Je na každém z nás, jak moc se chceme otevřít a co chceme sdělit. Ze své zkušenosti vím, že čím víc se dokáži druhým otevřít, tím víc mi mohou pomoci. Důvěra je zde na místě.

 

Když se mi dostalo první zpětné vazby, nestačila jsem se divit. Cože? Mám právo být smutná? Někdo mi dává za pravdu, že mé dětství stálo za starou belu, i když si rodiče mysleli, že mi více dát nemohli? Nikdy se ve skupině nestalo, že by se někdo někomu smál, že by shazoval jeho pláč, že by se mu snad zdál zbytečný, nemístný. Pláč je totiž na místě ve skupině vždycky. Vždy uvolní emoce, dlouhá léta zadržované. Pláč zde má léčebný efekt. Příběh často uvolní slzy nejen hlavnímu aktérovi, ale i druhým, kterých se téma nějak dotklo. Kapesníky jsou vždy připraveny.

Dětí, které mají plné dětské pokoje hraček a pěkné oblečení, ale málo lásky bylo a bude v rodinách vždy hodně. Už však vím, jak se z té bolavé prázdnoty dostat ven. Umí to síla skupiny s mapováním, s kompenzačními technikami, na které se dostáváme vždy v neděli.

Mapy mi vždy pomohly nahlédnout na život, svůj rod, vnitřní osoby, závislosti… z ptačí perspektivy. Pohled je celistvý a odkrývá dosud nejasné souvislosti. Efekt AHA je tedy častým jevem na skupině, ale hlavně v dalších dnech i týdnech po skupině, kdy se vynořují nové souvislosti, zážitky. Mapy jsou stále živé. Kdykoliv se k nim mohu vrátit, poznamenat si novou skutečnost či vzpomínku.

 

Síla kompenzačních technik byla na mém životě fascinující. Postupně docházelo k uvolňování napětí, pouta závislostí se po jejich zmapování a uvědomění si jich začala jako nitky přetrhávat. Odhalování raných strategií je vždy stěžejní prací u klienta. Ustáleným termínům jako je Popelka, starosta aj. již všichni rozumíme.

Slova pana doktora byla celý víkend jasná, trefná a pomáhala mi objasnit celou situaci v životě. Nedělní „němé sochy“ mi však dovolily situaci prožít a nechat projít tělem. Slova bych asi bez zápisků zapomněla, ale pocit, ten nevymažete.

Po kompenzační technice se mi dostavil úlevný pocit. Cítila jsem se očištěná, klidná. Už jsem nemusela být stále tou hodnou holkou, jako se vždy čekalo. Nečekala jsem pochvalu od okolí, už jsem sama věděla, že to dělám dobře.

Pomocí těchto technik jsem si vyzkoušela prožít situace nanečisto a připravit se na ně, ale také se s nimi vrátit do minulosti a připomenout si momenty z dětství. Ve svých 33 letech jsem se mohla pocity vrátit do našeho bytu a procházet se od jednoho člena rodiny k druhému a pocítit tu samotu, jako kdysi. Uvědomit si zpětně pocity malého dítěte. Jindy jsem si na měkkém loži z karimatek a dek mohla vybrat svoji náhradní mámu a cítit její teplo a objetí, které mi dosytilo nedostatek z dětství. Technika cibule mi dovolila podívat se do očí svým křivdám a přijmout je, posléze nechat je odejít. Berneovské hry mne zase naučily uvědomit si vtahování se do cyklických tahanic s rodiči, s manželem…Časem jsme si tyto mini etudy zkusily i doma se zkušenou kamarádkou ze skupiny. Jak poučné bylo např. stát na místě manžela, který odchází k milence a dívat se na mile usmívající se ženu, která by mu ještě sbalila ranec buchet. Já husa, pomyslela jsem si ihned…člověk dělá nevědomě chyby, protože je u sebe nenahlédne. Skupina Vám dá jasnou reflexi.

 

Velmi silnou vzpomínkou je pro mne technika kruh života – ve kterém si člověk projde v kruhu životními etapami od narození po smrt. Stojí tváří v tvář soše, kterou dělají ostatní ze skupiny. Vnímá na sobě, jak má do těla vryty pocity, vjemy životního období. Srovnává se se sochou a vnímá, co zažívá při konfrontaci s životními obdobími, které jej čekají, které si již prožil. Vše beze slov, jsou tu jen emoce, dojmy …Co lze zažít? Pokoru, strach, něhu, chuť vrátit se a zkusit to žít jinak, či přeskočit etapu života, křivdu, chuť tančit, nemohoucnost vstát z hrobu, nechuť vstát, protože vím, do čeho půjdu…a to se mi fakt nechce…Jak je to teď? Jak by člověk vnímal kruh po pár letech? Učím se ničeho nelitovat. Vše je tak, jak mělo být.

Nevíte, proč ráno nemůžete vstát do práce? Vysvětlujete si to nechutí k práci, nesouladem se šéfem, kolegyní, …Co když je to ale ještě zapuštěno ještě někde hlouběji? Nechce se vám možná vstát do života jako takového. V tomto odhalení mi pomohla kompenzační technika kruh života. Život jako boj o přežití, proč byste vlastně do něj chtěli vstát? Teď už to vím, vstávám dřív i o víkendu, protože se na den těším. Už tomu totiž rozumím J. Změnila se mi kvalita života.

 

Petra

 

 

Procházela jsem v životě spousty terapiemi, ale žádná z nich nebyla nikdy tam ucelená (komplexní) jako právě tato metoda. Děkuji.

 

Jitka z Prahy

 

 

Milá Květo, Honzo a ostatní,

mám potřebu Vás všechny pozdravit a hlavně poděkovat. Schrulo se toho za poslední měsíce mnoho a já chci napsat, že setkání v Prachaticích a mé jakési "odtajnění", se stalo určitým odrazovým můstkem. Nejdřív mne to všechno nějak skolilo a mám pocit jako bych padla ještě na větší dno...ale s novým rokem přišla nová naděje a především nová krev do žil. Vlastně si vážně připadám jako po transfusi, je nádherné cítit, že moje krev není špinavá, že já už nejsem špinavá, že nežiji v poutech svého tajemství.

Den za dnem objevuji, jak je svět nádherný, jaké možnosti skýtá...i pro mne, ne jen pro Ty druhé...čisté. Je to jako kdyby člověk rozvázal uzel uvnitř sebe. Takový vnitřní klid a víru v proud života jsem necítila snad nikdy. Díky Vám všem, jež jste součástí tohoto zázraku.

Přeji všem dost dobrý a nápomocný víkend, myslím na Vás

Věrka

 

 

Bolest, únava, nespavost, nespokojenost, zničující aktivita, apatie, zhoršující se vztahy s partnerem, dětmi, rodiči. Nechápu, nerozumím, nevím. Hledám příčiny, vysvětlení, viníka. Točím se v bludném kruhu.  Život je nesnesitelný mně i se mnou. 
Prachatice - Zlatá Stezka - v kruhu spojených rukou hledám otázky, odpovědi, odpočinek.
Nejprve dostávám MAPU, posléze KOMPAS. Mohu jít...
Tímto děkuji:
1) Doktorovi Kobylkovi, který náleží zřejmě do kategorie "přírodní úkaz", neboť jeho výdrž se vymyká fyzikálním i fyzickým  zákonům.
2) Květě, která úsměvem, nápady a empatií udržuje doktora i nás v chodu.
3) Všem účastníkům, bez jejichž příběhů by nebyl Netofislands!!!
- že, mě doprovázíte a pomáháte při nalézání cesty k sobě. Bez vás bych tápala.

 

Marie

 

 

Rozhodla jsem se jít si za svým snem a budu nadcházející dny, týdny možná i měsíce věnovat budování svého šicího a vařícího studia, což mě bude stát nejspíše dost času a energie a tak víkendy (kdy nemám na starost dcerky) budou pro mě čistě relaxační v přírodě popř. v křesle u knížky či u pletení /když bude pršet/.

Stojím pevně na nohách, vím co chci a i veskrze tuším, co potřebuji, abych byla v souladu sama se sebou.

Vím, jak toho dosáhnu a směle zítra vykročím do druhé poloviny svého života.

Díky moc za pomoc a čas, který jste mi v Brně věnovali. Veliké díky i za ty herdy do zad. Nicméně malá holčička tam někde uvnitř mě za ten rok a půl vyrostla,  prošla si i tou opožděnou pubertou a probouzí se dospělá žena, která nyní cítí, že je nejvyšší čas veškerou teorii uvést do praxe!

Uvědomila jsem si, že mě již nebaví terapie, přednášky, kurzy atd., že chci žít naplno, nejen přešlapovat na místě a řešit, co vše bylo a mohlo být jinak.

Vykročila  jsem do neznáma za svými sny, byť si u toho třeba i natluču pořádně pusu, ale s vědomím, že i to je v pořádku a k životu to patří!

Takže vzhůru do života...

Měj se moc krásně Oldo a neboj, až budu v úzkých a budu potřebovat herdu do zad, abych se opět probrala, tak budeš první na koho si vzpomenu a případně poprosím o pomoc.

 

Petra

 

 

Ahoj Oldo, rád bych ti ještě jednou poděkoval i za  tu možnost být o víkendu v Ktiši. S Květou a panem doktorem jste skvělí průvodci a rádci. Než jsem s tebou poprvé hovořil, byl jsem přesvědčen, že pro mne neexistuje cesta ven z mého soukromého pekla. A tento víkend mi pootevřel dveře se cítit lépe. Děkuji.

 

Pavel